Většinová populace na Kubě se nikdy nevyznačovala tím, že by vyrážela do ulic, aby svrhla nežádoucí vládu. Dokládají to naše dějiny, hlavně ty nedávné, kdy nedošlo ke generálním stávkám, které na 5. srpna 1957 a 9. dubna 1958 nařídil Fidel Castro, aby tak urychlil pád diktátora Fulgencia Batisty a ukončil tak teroristické útoky ve městech a válku geril.
Kubanská Vlajka
Manifest o 21 bodech, který Fidel Castro sepsal v únoru 1957, obsahuje možnost využít prostředku generální stávky. Budoucí diktátor prohlašoval, že věří v jednání mas, ačkoli tradičně se heroicky chovala vždy jen menšina, a to jak před vznikem Kubánské republiky, tak v průběhu její existence.
Jako dospívající dívka jsem byla v dubnu 1952 svědkem prvních demonstrací proti Batistovi, jichž se účastnili studenti Havanské univerzity. Žila jsem tehdy u rodičů tři bloky od pahorku univerzity a mnohokrát jsem sledovala Luíse Blanca Fernándeze, Josého A. Echeverríu a Juana Nuiryho, kteří skupinku mladých o ne více než dvaceti nebo třiceti členech vedli.
Stáli na chodníku bulváru San Lázaro, kudy vedl jejich pochod, místní obyvatelé i kolemjdoucí je pozorovali v tichosti, zatímco policie čekala, co se bude dít.
A tak jsem velmi zblízka sledovala první výhonky studentské opozice, která pak začala být agresivnější a začala házet kameny na strážce pořádku, kteří se zase snažili vodními děly protesty rozehnat, a později, když se studenti ozbrojili, došlo ke střetům.
15. ledna 1953 padnul Rubén Batista Rubio, první studentský mučedník, 175 studentů bylo zatčeno a univerzita se nakonec tváří v tvář rozpoutanému násilí rozhodla zavřít své učebny.
Co ale dělalo tehdy šestimilionové kubánské obyvatelstvo? Zhola nic. Pracující chodili do práce, rodiče posílali děti do školy a mládež se dál bavila v rekreačních zařízeních.
Už v roce 1956 proměnily dvě nejradikálnější organizace tehdejší rozdrobenou opozici v silné hnutí podnikající teroristické činy, kterým většinová populace nijak nenapomáhala. Vědělo se dokonce, že mnoho revolucionářů, například Urselia Díaz Báez, Enrique Hart Dávalos, Carlos García Gil a mnoho dalších, zemřelo v důsledku výbuchu vlastní bomby.
Možná právě z tohoto důvodu neuposlechly masy Fidela Castra, když se pokusil svrhnout diktaturu masovou generální stávkou. Lid na něj pohlížel jako na velitele sil, které na venkově i ve městech podnikaly násilné činy.
Co ale dělá většinová kubánská populace dnes, kdy máme nejdelší diktaturu, jakou kdy země zažila? Proč lidé nejednají jako ve Venezuele nebo v Sýrii?
Na tuto otázku se nabízí jediná odpověď: kubánský lid jedná v souladu s nenásilným bojem, který vede kubánská opozice už 27 let.
Tento lid, který je závislý na platech od státu, který trpí vládními represemi namířenými proti komukoli, kdo nesouhlasí s oficiální politikou, je dnes lidem vznešeným a inteligentním, který se spontánně rozhodnul tiše, tvrdošíjně a vytrvale bojovat proti režimu. Je to snad tím, že by uváděl do praxe strategii opozice? Nikoliv. Vláda dobře ví, že reakce lidu je spontánní a odráží upřímný nesouhlas s režimem.
Nový prezident Raúl Castro to v červenci 2011 řekl jasně: „Největší překážkou pro schválené reformy je psychologická bariéra netečnosti, strnulosti, dvojí morálky a lhostejnosti.“
Později kritizoval lid takto: „V posledních dvaceti letech zesílil úpadek morálních a občanských hodnot obyvatelstva, jako je poctivost, slušnost, stud, důstojnost, čestnost a citlivost vůči problémům druhých.“
Vyjadřoval se tak o lidech, kteří neprodukují, neúčastní se průvodů a přehlídek, kopírují americkou módu, kradou chléb pro svoje děti, o těch, kteří už nechtějí být dělníky avantgardy, kteří tajně pomlouvají vládu, kteří prodávají na ulici, používají vulgární výrazy, protože nevystačí s ubohým platem a mají hlad, o těch, kteří prchají z politických schůzí a tak dále.
Nyní jsme tedy svědky masového boje proti castrovskému režimu, který vláda nedokáže kontrolovat a který v posledních osmi letech, kdy je u moci Raúl Castro, ještě sílí. Pokud nová hlava státu tyto masy kritizuje, je pravděpodobné, že kráčejí tím správným směrem.
