Pro ty, kteří to nevědí, byli živnostníci, drobní obchodníci nebo řemeslníci pracující na sebe, kterým se u nás říká „žvanilové“, v průběhu posledního půlstoletí hospodářského chaosu na Kubě dočasně tolerováni, a to tehdy, když castrovskému režimu začínalo téci do bot. Pak zase, když se usoudilo, že jsou nepotřební, zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku.
CubaRaw
Těch 455 tisíc živnostníků, kteří se letos během prvních měsíců roku zaregistrovalo, by se mělo podívat, jak dopadla Modrá fretka, restaurace, která v letech 1997 až 2008 fungovala na ulici Humboldt v havanské čtvrti Vedado.
Nedlouho po jejím otevření jsem si vychutnávala vynikající jídlo, které se zde vařilo, a rozmlouvala s jejím mladým majitelem, Juanem Carlosem Fernándezem. Zeptala jsem se ho, co si myslí o tom, že vláda nové drobné obchodníky označuje za živnostníky pracující na sebe. Shodli jsme se na tom, že se jedná o pejorativní označení, kterým se mají odlišit od státních obchodníků, kteří byli považováni za ty opravdové, ačkoli jejich služby nestály za nic. „Všimněte si, že soukromým restauracím také říkají hostince, protože to podle nich vůbec žádné restaurace nejsou,“ řekl mi tenkrát Juan Carlos.
„Modrá fretka“ byla v těch letech jednou z malých restaurací, kam chodilo nejvíce lidí. Byla obklopená hotely pro turisty a tak úspěšně jim konkurovala, že před ní na chodníku den co den turisté stávali fronty, aby mohli ochutnat, jaké zázraky dokázal Juan Carlos vykouzlit z ryb, kuřete, mořských plodů, hovězího nebo tradičních italských receptů.
Ačkoli kontroly, které do restaurace přicházely až třikrát měsíčně po více než deset let, nikdy nezjistily žádný prohřešek, v roce 2008 čekala Juana Carlose Fernándeze katastrofa, která je příznačná pro totalitní režimy. Přišel o všechno a na dlouhá léta ho zavřeli do vězení. Prohřešil se tím, že byl ve svém podnikání úspěšný.
Před soudem ho kritizovali i za to, že se znal s nejlepšími malíři té doby, koupil dům pro svoji matku a nebo si cestoval do zahraničí, prostě za to, že se mu vedlo lépe, než ostatním.
Netuším, kde skončil tento mladý obchodník, s nímž jsem mluvila jen jednou, a přesto na něj nezapomenu. Dobře si pamatuji, že když jsme spolu tenkrát mluvili, uvědomila jsem si, že ačkoli si v podnikání počínal velmi chytře, netušil ještě, že ze dne na den se z kamenů, po kterých kráčíme, mohou stát žhavé uhlíky a že na Kubě, která stále patří Fidelu Castrovi, Kubánci o lepším životě snít nesmějí.
