Není nic výjimečného poslouchat, jak lidé na ulicích kritizují změny, které jsou bez ustání oznamovány v celostátním tisku od doby, kdy se před více než osmi lety ujal vlády na Kubě bratr Fidela Castra.
Jiní jsou zase toho názoru, že život obyčejného Kubánce se zlepšuje, že probíhají změny k lepšímu, byť pomalu. Nástupce Fidela Castra nedávno prohlásil: „Dosažené výsledky nás neuspokojují, ale ani nás nedemotivují.“
Jak si to ale máme vykládat? Jakým způsobem nás motivuje něco, co nás neuspokojuje?
Včera jsem se prošla po Santa Fe, malé pobřežní obci na západě Havany, a aniž bych nějak usilovně hledala, narazila jsem na tři osoby, které by mohly vysvětlit toto nejasné vyjádření Raúla Castra ohledně přínosu prováděných změn.
Na naše otázky odpovídali dva muži, oba se jmenovali Pedro, a starší paní Juana Marchante bydlící v ulici 15.
Od doby, co Raúl Castro pootevřel v kubánské společnosti vrátka umožňující činnost pouličních prodavačů, je Pedro Martínez soukromým prodavačem pečiva. Začal tuto práci jen s holýma rukama a pytlem s dvaceti třiceti librami chleba přes rameno, za který dostal asi dvacet pesos denně. Nikdy mu nic nepatřilo. Dnes už je na tom o něco lépe, ale nejistota ho neopouští, protože jako všichni ostatní dobře zná tradiční hospodářské obraty režimu. „Jsem si vědomý toho, že o svůj vozík můžu kdykoli přijít,“ říká.
Před necelým rokem ve svém podnikání pokročil kupředu. Svoji rikšu proměnil díky získanému živnostenskému oprávnění v inovační dopravní prostředek, na kterém vozí veškerý chléb, který dokáže prodat a který nakupuje ve státních pekárnách. Dnes už jsou jeho výdělky vyšší a jeho rodina se má o něco lépe.
Druhý Pedro, příjmením Orúe, bydlí v ulici 296, skoro na samém konci Santa Fe. Jeho příběh je poněkud odlišný. Jeho předkové z rodiny Orúe patřili k majitelům rozhlehlých pozemků v oblasti El Roble, na kterých se po dlouhá léta praktikoval chov dobytka vyhlášený po celé zemi a které byly po kubánské revoluci znárodněny.
Pedro Orúe dále žije na jedné z farem, ale vlastní pouze několik metrů půdy kolem domu. Na tomto pozemku vysadil krásné stromy, jejichž ovoce každého zaujme. Pěstuje broskve, fíky, hroznové víno, guanabany, výtečné roubované kvajávy a mnoho dalších plodin. Díky nedávno zřízené živnosti tyto rostliny množí a za lidovou cenu prodává, a zajišťuje tak obživu pro sebe a celou rodinu.
Když se ho zeptám, jestli se cítí spokojený, odpoví tajemným úsměvem. „A motivovaný?“ ptám se ho znovu. Místo odpovědi se opět usměje. Pak říká: „Obklopuje mě má velká láska, mé exotické rostliny.“
Osmdesátileté stařence Juaně Marchante se daří hůře. Proto není v životě spokojená, natož motivovaná. Podle sousedů už více než půl století doufá, že jednou bude žít v důstojném obydlí, jak jí od začátku revoluce vždycky slibovali.
Celý život pracovala ve státní sféře jako uklízečka a nikdy nezažila pocit, že by její spánek chránily pevné stěny a střecha nad hlavou. „Jednou mi ten barák spadne na hlavu,“ říká a dívá se na mě téměř vyhaslýma očima.
Když trvám na otázce, jestli jí zbývá nějaká naděje na lepší život, sotva mě slyší. Odchází, a já slyším, jak opakuje: „jednou mi ten barák spadne na hlavu.“
