Jsou to naši novodobí kejklíři. I když žijí v 21. století, jsou symbolem kastrovského socialismu, který se na Kubě drží zuby nehty. Podobají se potulným umělcům, kteří se poprvé objevili v Evropě, kde se ve středověku živili tím, že se starali o zábavu na náměstích a veřejných prostranstvích.
Najdete je ve staré Havaně. Nejčastěji mezi zahraničními turisty, kteří je sledují se zjevnou směsicí zvědavosti a soucitu.
Zpívají a tančí, dávají na odiv své barevné kostýmy a vezmou za povděk hltem rumu i mincí kterékoli z měn, které jsou na Kubě v oběhu. Někteří, a proč ne, se dokonce věnují poezii nebo prodávají domácí sladkosti.
Tito lidé se objevili s příchodem takzvaného „zvláštního období v době míru“, které vyhlásil Fidel Castro poté, co došlo k pádu Berlínské zdi, Gorbačov zvedl telefon a zavolal známému představiteli opozice Andrejovi Sacharovi a hlavy Leninových soch se po úderu kladivem skutálely na zem.
Ještě více kumštýřů se však vyrojilo ve chvíli, kdy Kuba přešla na dvojí měnu, kdy kubánské peso, ve kterém lidé dostávají výplaty, přestalo platit v nejlépe zásobovaných obchodech. Bylo to právě tehdy, kdy se bezpočet Kubánců proměnil v kejklíře, lépe řečeno, právě tehdy si uvědomili, že když zapojí své skromné umělecké nadání, mají šanci na teplou večeři.
Někteří lidé je mají za šejdíře, protože skutečným talentem neoplývají. Jiní se k nim staví shovívavě. Z daleka je zřejmé, že jde o skromné a veskrze obyčejné lidi, kteří by se jako vrhači nožů, provazochodci, krotitelé zvířat nebo skuteční trubadúři neuživili.
Zpívají, jak nejlépe umí, tančí, jak se to naučili doma, schází jim repertoár a nedokáží ani imitovat slavné osobnosti z televize. A v žádném případě by nedokázali vyprávět příběhy o hrdinských činech Alexandra Velikého, Cida nebo Fidela Castra, protože je neznají.
Jejich umění je plebejské, proto je nikdo nezve do světa politiky a panovnického dvora k pobavení generálů a králů. Jejich skoro bosé nohy nevkročí ani do blízkosti honosných rezidencí zmizelé třídy, která dnes znovu vzniká.
Smířeni s osudem putují ulicemi staré Havany a tuto památkově chráněnou oblast oživují po svém a zcela nezávisle jak nejlépe dovedou.
Mezi havanskými kejklíři se najde ode všeho: stařenka s turbanem a orlím nosem, která za dolar prodává svůj nejlaskavější úsměv, jiná, která se tahá s oltářem, světicí a vším, co uveze, nebo pán, který na kole vozí dvě štěňata, zabalená, aby jim v letošním studeném prosinci nebyla zima.
