Psací stroj Olympia Tania Díaz Castro
Odpusť, pokud jsem s tebou někdy jednala špatně, pokud jsem ti za bouřlivé noci byla katem, vykonávajícím trest když jsi mi nepomáhala pokračovat, největším nepřítelem, když se přetrhla duše v tvém zbožňovaném a nepostradatelném těle, vždyť čím bych byla bez tvé pomoci než neplodnou ztracenou tulačkou?
Pokud ses ode mě nikdy nemohla osvobodit, bylo to proto, že jsme se cítily svobodnější než ptáci, naše láska byla bez kolísání, bez krizí v manželském stylu, bez nevyhnutelných odloučení, bez absurdních novomanželských podpisů, bez prázdných přísah za přítomnosti cizích lidí.
Olympia, nezasloužíš si žít skrytě, v uzamčené skříni, bez pohlazení mých rukou, které tě tak dlouho hladívaly. Byla jsi průvodkyní mé duše, mojí nejintimnější důvěrnicí, spiklencem a svědkem všech mých hříchů, tvůrčích záchvěvů, všech mých nejupřímnějších politických prohlášení i vyznání lásky.
Ani netušíš, má milovaná, s jakým smutkem jsem na tebe pohlédla, na tebe, která jsi poznala každou moji slzu, každý úsměv v mé tváři, mrštný a pevný pohyb mých prstů, které se nořily a opíraly do každého z tvých tolik moudrých písmen, sklouzávaly a opět se nořily, zatímco ty, vždy nápomocná té ženě, jež chtěla vykřičet hrůzu života, aby nás všichni museli slyšet.
Dnes, i když tomu nebudeš věřit, jsem po deseti letech nepřítomnosti sebrala odvahu si tě potěžkat – skoro jsem tě neuzvedla –, pohlédnout na tebe, jak stojíš na mém psacím stole jako za bouřlivých časů našeho mládí, kdy jsme se tak něžně znásilňovaly a sousedi skoro nespali pro tvé hlasité úpění: CVAK, CVAKCVAK, CVAK, CVAKCVAK.
- Nechte nás prosím spát – prosili nás z dáli.
A já jsem na tebe hleděla, zdrcená, celé hodiny, protože jsme neměly právo nikoho rušit ze spánku tvým úpěním, vzdycháním, kterým jsi podněcovala mé nejdivočejší záchvěvy vášnivé spisovatelky.
Tvůj příběh je plný překvapení. Podruhé ses narodila toho rána, když tě moje dcera Maricarmen zachránila ze spárů politické policie.
- Ten stroj nepatří žádné straně. Moje matka na něj píše přes třicet let – křičela dcera, mrtvá strachy, toho rána 10. března 1990, když biřici nakládali všechny mé papíry, jako by to byly atomové bomby.
Ani si nevzpomínám, v kterém dávném roce minulého století jsem tě přinesla domů, vyhradila jsem ti nejlepší místo v ložnici a ty jsi odvážně začala odrážet mé myšlenky na tisíce a tisíce bílých listů papíru. Vím ale, že dnes tě potřebuju nejvíc, nespoutanou a vášnivou... Bože, abych se nestyděla za to, jak klidně na tobě mé ruce spočívají.
