Kubanská Vlajka
Manifest o 21 bodech, který Fidel Castro sepsal v únoru 1957, obsahuje možnost využít prostředku generální stávky. Budoucí diktátor prohlašoval, že věří v jednání mas, ačkoli tradičně se heroicky chovala vždy jen menšina, a to jak před vznikem Kubánské republiky, tak v průběhu její existence.
Jako dospívající dívka jsem byla v dubnu 1952 svědkem prvních demonstrací proti Batistovi, jichž se účastnili studenti Havanské univerzity. Žila jsem tehdy u rodičů tři bloky od pahorku univerzity a mnohokrát jsem sledovala Luíse Blanca Fernándeze, Josého A. Echeverríu a Juana Nuiryho, kteří skupinku mladých o ne více než dvaceti nebo třiceti členech vedli.
Stáli na chodníku bulváru San Lázaro, kudy vedl jejich pochod, místní obyvatelé i kolemjdoucí je pozorovali v tichosti, zatímco policie čekala, co se bude dít.
A tak jsem velmi zblízka sledovala první výhonky studentské opozice, která pak začala být agresivnější a začala házet kameny na strážce pořádku, kteří se zase snažili vodními děly protesty rozehnat, a později, když se studenti ozbrojili, došlo ke střetům.
15. ledna 1953 padnul Rubén Batista Rubio, první studentský mučedník, 175 studentů bylo zatčeno a univerzita se nakonec tváří v tvář rozpoutanému násilí rozhodla zavřít své učebny.
Co ale dělalo tehdy šestimilionové kubánské obyvatelstvo? Zhola nic. Pracující chodili do práce, rodiče posílali děti do školy a mládež se dál bavila v rekreačních zařízeních.
Už v roce 1956 proměnily dvě nejradikálnější organizace tehdejší rozdrobenou opozici v silné hnutí podnikající teroristické činy, kterým většinová populace nijak nenapomáhala. Vědělo se dokonce, že mnoho revolucionářů, například Urselia Díaz Báez, Enrique Hart Dávalos, Carlos García Gil a mnoho dalších, zemřelo v důsledku výbuchu vlastní bomby.
Možná právě z tohoto důvodu neuposlechly masy Fidela Castra, když se pokusil svrhnout diktaturu masovou generální stávkou. Lid na něj pohlížel jako na velitele sil, které na venkově i ve městech podnikaly násilné činy.
Co ale dělá většinová kubánská populace dnes, kdy máme nejdelší diktaturu, jakou kdy země zažila? Proč lidé nejednají jako ve Venezuele nebo v Sýrii?
Na tuto otázku se nabízí jediná odpověď: kubánský lid jedná v souladu s nenásilným bojem, který vede kubánská opozice už 27 let.
Tento lid, který je závislý na platech od státu, který trpí vládními represemi namířenými proti komukoli, kdo nesouhlasí s oficiální politikou, je dnes lidem vznešeným a inteligentním, který se spontánně rozhodnul tiše, tvrdošíjně a vytrvale bojovat proti režimu. Je to snad tím, že by uváděl do praxe strategii opozice? Nikoliv. Vláda dobře ví, že reakce lidu je spontánní a odráží upřímný nesouhlas s režimem.
Nový prezident Raúl Castro to v červenci 2011 řekl jasně: „Největší překážkou pro schválené reformy je psychologická bariéra netečnosti, strnulosti, dvojí morálky a lhostejnosti.“
Později kritizoval lid takto: „V posledních dvaceti letech zesílil úpadek morálních a občanských hodnot obyvatelstva, jako je poctivost, slušnost, stud, důstojnost, čestnost a citlivost vůči problémům druhých.“
Vyjadřoval se tak o lidech, kteří neprodukují, neúčastní se průvodů a přehlídek, kopírují americkou módu, kradou chléb pro svoje děti, o těch, kteří už nechtějí být dělníky avantgardy, kteří tajně pomlouvají vládu, kteří prodávají na ulici, používají vulgární výrazy, protože nevystačí s ubohým platem a mají hlad, o těch, kteří prchají z politických schůzí a tak dále.
Nyní jsme tedy svědky masového boje proti castrovskému režimu, který vláda nedokáže kontrolovat a který v posledních osmi letech, kdy je u moci Raúl Castro, ještě sílí. Pokud nová hlava státu tyto masy kritizuje, je pravděpodobné, že kráčejí tím správným směrem.
