Byla to snad skupina pomatenců? Nenapravitelných romantiků? Extravagantních snílků? Lidí, kteří si vzali do hlavy, že dokážou nemožné?
Kubanské statní deník Granma
Byla to skupina Kubánců, kterým nechybělo odhodlání a odvaha, umíněnost a láska ke svobodě a kteří se pokusili založit noviny, které by poukazovaly na porušování lidských práv na Kubě.
Kubánská strana za lidská práva (Partido Pro Derechos Humanos de Cuba, PPDHC), kterou zastupovali, byla založena 20. července 1988. Jediné, co jí scházelo, byl tištěný komunikační kanál, jednoduchá ručně tištěná a tajně vydávaná tiskovina o třech nebo čtyřech stránkách.
Rodina Gonzálesových bydlela v malém bytě do vnitrobloku ve starém činžáku na rohu ulic Reina a Lealtad. Manželé Lidia a Manuel s dvacetiletou dcerou Isis a šestadvacetiletým synem Manolitem patřili mezi poctivé a skromné pracující.
V roce 1980 přijeli na peruánské velvyslanectví, protože chtěli okusit svobody v USA, avšak byli oklamáni, opuštěni a Castrovský tisk na nich nenechal nit suchou. Později se všichni čtyři stali členy PPDHC a pustili se do sbírání podpisů, aby Castra přinutili k vyhlášení referenda. Zapsali se do dějin jako neúnavní aktivisté v řadách nenásilné opozice.
Za hudby z rádia, která měla přehlušit neustálé úhozy do psacího stroje, se tato rodina a několik dalších aktivistů pustilo do psaní novin nazvaných Franqueza (upřímnost), určených nejen k distribuci mezi desítky stávajících členů strany, ale také pro obyvatele a návštěvníky Havany.
Duchovním otcem projektu byl psychiatr Samuel Martínez Lara, který o několik let později zemřel v exilu. Tento muž projekt zaštítil svým jménem a vynaložil veškerou energii na to, aby noviny mohly vycházet.
V prosinci roku 1988 se mi jeden výtisk Franqueza dostal do ruky v cele ženské věznice v Manto Negro. Četla jsem si jej a zároveň nemohla uvěřit svým očím. Mí spolubojovníci se konečně odvážili zajistit pro stranu vlastní komunikační médium, aby se na Kubě nepublikovalo pouze to, co schválí Fidel Castro, jak tomu na Kubě bylo a je nadále.
Každý si dokáže představit, co taková opovážlivost rozpoutala. Během několika dní se Lidia s manželem a synem Manolitem ocitli ve vězení. Lidia byla mojí spolubydlící na cele. Po odpykání nespravedlivého trestu za údajný přečin šíření nepřátelské propagandy odešli do exilu do Miami.
Ten na dvakrát složený list bílého papíru nadepsaný Franqueza byl něčím, co Fidel Castro nemohl snést. Ve svém projevu z 26. července 1988 to řekl jasně: „Na Kubě netolerujeme kapesní politické strany ani tisk, který není tiskem lidu.“
Bylo ale nutné prolomit alespoň trhlinku do skály, ukázat diktátorovi, že na Kubě žijí lidé, kteří mají odvahu a že nemá žádné právo mít vždy první i poslední slovo.
A čas nám dal za pravdu.
