Není to poprvé, co píši o Enriqueovi de la Osa (1909-1997), jednom z nejpříznačnějších žurnalistů Kubánské republiky, který je případem sui generis Kastrova režimu.
Byl jedinečným svého druhu, protože Enriquito, jak jsme mu říkali my, kdo jsme pracovali po jeho boku v oblíbeném časopise Bohemia, zůstal až dodnes záhadou, která se jen těžko rozluští.
V červenci 1960 se zhostil funkce ředitele časopisu Bohemia, protože mu nic jiného nezbývalo. Jestli to považoval za trest či za nevyhnutelný závazek, to bychom se ho museli zeptat „tam nahoře“, kam se odebral v 88 letech, aniž by o celé záležitosti řekl jediné slovo. Ostatně proč vlastně?
Při několika příležitostech jsem zaslechla, že se v roce 1971 Enrique vyléčil z alkoholismu. Bylo to přesně v době, kdy se konečně zbavil časopisu Bohemia a kdy ve svých 70-ti letech padl do náruče jedné kreslířky, krásné mladé mulatky, mojí kamarádky Xiomary, která mu dala dvě krásné děti. Já jsem měla to štěstí je poznat před kinem Cinecito v centru Havany, kde mi je představil jejich starý tatínek.
Od toho odpoledne v 80. letech, kdy jsme se náhodou po deseti letech znovu setkali, nemohu zapomenout na Enriqueho obličej. Byl šťastný, bez jakýchkoli starostí a jako by omládnul. Velmi pyšně mi představil své děti, skoro již v pubertě, a já jsem si ten den uvědomila, že je úplně jiný, než jak jsem ho znala, věčně opilého v jeho kanceláři v Bohemii.
O jeho osobní tragédii jsme se dozvěděli všichni, když se k nám v srpnu 1969 doneslo, že jeho kamarád Miguel Ángel Quevedo, bývalý ředitel Bohemie, spáchal ve Venezuele sebevraždu. Enrique vypadal velmi nervózně a byl ještě víc opilý než jindy. Měl snad pocit, že svého bývalého šéfa a dlouholetého kamaráda zradil? Začal snad uvažovat jinak než v době, kdy za Batistovy diktatury napsal článek „Dost už bylo Roubíku!“?
V tomto článku odsoudil nedostatek svobody slova, když psal o tom, „...jak se množí veřejné útoky proti občanskému právu, základu Republiky, přímému rozšiřování myšlenek a přinášení zpráv lidem.“
Vždy jsem si říkala, jak mohl takový inteligentní talentovaný člověk a milovník svobody snášet funkci ředitele časopisu, jehož majitelem byl a stále ještě je diktátor.
Enrique de la Osa nemohl odejít do exilu, jako to 16. července 1960, přesně rok po revolučním vítězství Fidela Castra, udělal Miguel Angel Quevedo. Jakmile se zpráva o jeho odchodu rozšířila, Fidel se okamžitě objevil ve své Bohemii (již tenkrát byla jeho) a Enrique, ten dobrodruh, pedant, dříč, excentrik, fešák, upřímný člověk, vědomý si svých zásluh, don Quijote, který by převrátil zem vzhůru nohama, aby dosáhl svého ideálu, nabídku od po zuby ozbrojeného hlavního partyzána obklopeného ještě ozbrojenější eskortou přijal.
Kdo by také řekl ne?
