Herečka Aris Teresa Bruzos Núñez, která Evaristu ztvárnila, mi připomíná Eloísu Álvarez Guedes, dlouholetou protagonistku – již od roku 1953 – chudé venkovanky Simplicie, prosté babky věrně symbolizující obyčejnou společnost.
Ke ztvárnění těchto dvou rozdílných postav venkovanek nemusely Aris ani Eloísa oplývat komediantským talentem. Ani jedna z nich nestudovala herectví, přesto si však získaly srdce mnoha kubánských diváků.
Aris Teresa Bruzos Núñez působila jako učitelka a ředitelka na několika školách. Nikdy by ji nenapadlo, že by mohla být herečkou nebo dokonce hrát v humorném pořadu jako Vivir del Cuento. V pořadu, kde si hlavní postava, starý Pánfilo, věčně stěžuje na chudobu a těžkosti, jež musí dnes a denně překonávat, aby si mohl jednou za měsíc dopřát sklenici mléka či rybu.
Můžeme tedy tento pořad považovat za analogii skutečného kubánského života či zrcadlo národa, který se naučil smát i vlastnímu utrpení?
I kdyby Aris v roli Evaristy skončila už zítra, s celým tím kšeftováním a handlováním, tedy jedinou možností jak přežít v zemi, kde plat i důchod mizí jak pára nad hrncem, navždy už zůstane tou stařenou naklánějící se Pánfilovi do okna ve snaze mu něco pokoutně prodat.
Nepředstavuje snad Evarista nevědomky politováníhodný osud země žijící v nekonečné hospodářské noční můře? Není živoucím důkazem, že politika prosazovaná Ústředním výborem Komunistické strany se ukázala jako naprosto neúspěšný model?
Evarista bezpochyby je věrným obrazem národa nacházejícího se v trvalé hospodářské krizi. Je také věrným obrazem společnosti zanechané desítky let bez prostředků vinou těch, kteří jí vládli déle než půl století podle stejného receptu, aniž by kdy dosáhli úspěchu.
Před časem publikovali článek o Evaristě i v oficiálním deníku Granma. Předběhli mě, ale na tom nesejde. Autorka článku, studentka žurnalistiky se umně přizpůsobila normám Castrovy cenzury a zcela opomněla zmínit, co tato stařena ve skutečnosti symbolizuje: tu nejpolitovánějšíhodnou, nejžalostnější a nejbídnější postavu Kuby Fidela Castra.
