Juana Marchante je bělovlasá stařenka s poněkud smutným úsměvem. Bydlí v jedné z hustě osídlených částí ve městě Santa Fe, které se nachází západně od Havany. Při návštěvě jejího domu, jestli se její obydlí dá vůbec nazvat domem, naši pozornost v prvé řadě upoutá střecha. Střecha nad našimi hlavami totiž vypadala na to, že se každou chvíli, ať už při zafoukaní větru, či prostém kýchnutím, zhroutí.
Juana ve svém obydlí
Paní Juana se do domu nastěhovala se svými dětmi v roce 1958. Od té doby čeká, že vláda bratří Castrů jí zajistí bezpečné bydlení, a že pak nebude muset trnout hrůzou, zda ji do rána nezasypou trosky domu. Na otázku, čím se stravuje, Juana říká, že to, co bude daný den jíst, je pro ni vždy překvapením. Státní zařízení, která by měla prodávat lidem potraviny totiž zejí prázdnotou.
Na příběhu Juany je zajímavý jeden z jejích sousedů, kterého zná pouze z televize a osobně se s ním nikdy nesetkala, přestože je to velmi společenská a přátelská žena a přátelí se všemi lidmi ze svého okolí. Sousedem, o kterém je řeč je Ramiro Valdés, jeden z vůdců revoluce a současný ministr pro informatiku a komunikace.
Jednou ale paní Juana přece jen neodolala nutkání Ramira navštívit. Dokonce již stála před vchodem do jeho domu, ale nakonec si to rozmyslela kvůli pocitu tajemnosti, který na ni z domu dýchal a vrátila se. Vydala se za ním proto, že její známí ji nabádali, ať jde tohoto člena Komunistické strany požádat o pomoc. Časem ale na daný úmysl opět pozapomněla. Nebyla totiž jediná, komu se mohl dům ze dne na den sesypat na hlavu. Rozhodla se s prosbou o pomoc od pana Ramira Valdese ještě chvíli počkat. Stále věřila, že Úřad pro městskou reformu si na její případ jistě vzpomene a jednoho dne ji nabídne nějaké nové, třeba i skromné, ale určitě bezpečné bydlení.
Jen tak na okraj, žádost o nové bydlení Juana předložila na již zmíněný úřad před více jak padesáti lety. Zeptala jsem se jí, jestli je stále taková optimistka, že věří v nové bydlení. Paní Juana mi na to odpověděla, že jiná možnost jí nezbývá, protože bez této naděje by nepřežila.
Nicméně již mnohokrát procházela kolem vchodu do Ramirova domu a několikrát měla nutkání zaklepat na dveře. Jenže na který z tolika vchodů do domu má zaklepat? Na kterou bránu, když je dům obehnaný vysokou zdí, která z jedné strany měří přes sto metrů a délku druhé strany lépe ani nedomýšlet. Jak se dostat do domu, který je za zdí, jehož okna jsou v nedohlednu, v jeho blízkosti se nikdo neukazuje, ba dokonce nemá nikde ani zvonek či klepadlo.
I tak jsou Ramiro Valdés a Juana sousedé. Dýchají stejný vzduch, pijí stejnou vodu, a když na pobřeží bouří moře, oba slyší jeho hrozivé burácení. V tom okamžiku samožřejmě prožívá Juana, na rozdíl od Ramira, velký strach. Její dům totiž nevydrží příval vody, ani další hurikán, který se přežene Havanou.
