Něco mezi rakem a beránkem

Onehdy jsem se zastavila v jednom devizovém obchůdku. Sháněla jsem prací prášek, který během horkých letních dnů, kdy se člověk v úmorném vedru neustále potí a potřebuje častěji prát, úplně vymizel z regálů. Zeptal jsem se prodavačky, a ta povídá: „Nemáme.“ „S tím pracím práškem jsou poslední dobou nějaké problémy,“ poznamenala jsem. Paní, které muselo být něco přes šedesát, mi odpověděla řečnickou otázkou: „A s čím v téhle zemi nejsou problémy? Tady jsou problémy úplně se vším. Víte, my totiž máme něco z raka a něco z beránka,“ dodala se spikleneckým úsměvem.

Víc už říkat nemusela. Ta prostá žena z lidu se svojí upřímností naprosto geniálně vykreslila situaci, ve které se Kubánci nacházejí.

Jak každý ví, rak chodí pozpátku a beránek je symbolem odevzdanosti.

Takto se cítí velká část národa. Když přišel generál Raúl Castro jako nová hlava státu se svými údajnými změnami jako že zruší absurdní zákazy, nechá zorat dávno zarostlá pole a každému Kubánci dá sklenici mléka, uvrhl zemi ne do stagnace, ale do nejhlubší recese.

Co jiného se ale dalo čekat od nového kabinetu složeného z osobností jako je José Ramón Machado Ventura, Esteban Lazo, nový ministr revolučních ozbrojených sil, a generál Julio Casas, lidí, kteří se dostali do popředí pod neustávajícím dohledem znovuzrozeného vrchního velitele Fidela Castra, který jejich jmenování podepsal?

Vždyť i nový prezident Paraguaje buď ze závažného nedostatku taktu, nebo snad protože má o Kubě realistickou představu, adresoval svůj pozdrav a výraz úcty vrchnímu veliteli Fidelu Castrovi, přičemž zapomněl ve svém vystoupení vysílaném kubánskou státní televizí zmínit současného kubánského prezidenta generála Raúla Castra.

Mezi patrioty se už od války o nezávislost mnohokrát diskutovalo o tom, jak důležité je, aby nová republika nebyla pod vojenskou patronací. Přesto tomu tak vždy bylo a stále je.

A změny se jen tak nedočkáme. Současný prezident je nejen předsedou Státní rady a Rady ministrů, ale zároveň hodlá nadále zůstat generálem aktivní armády kubánských ozbrojených sil. Kam až musí moc státního aparátu dosáhnout, aby převálcovala nespokojený lid?! Co by řekli naši národní hrdinové José Martí, Carlos Manuel de Céspedes nebo Ignacio Agramonte při pohledu na současnou situaci? Jakou platnost má slavný dopis, ve kterém José Martí napsal generalissimovi Máximu Gómezovi: „Pane generále, vládnout lidu není stejné jako velet armádě." Přesná slova si nevybavuji, ale toto byl jejich smysl.

Co jiného můžeme čekat když, poté co nás Rusko v devadesátých letech nechalo na holičkách, náš generál bez ohledu na to, jak naše zbídačená země dopadla, ve svém jediném oficiálním prohlášení, které za dva roky podepsal, oslavuje návrat Ruska jako světové velmoci? Jaký je dnes rozdíl mezi Ruskem a Spojenými státy? Stalo se snad Rusko znovu socialistickou zemí? Určitá logika v tom však přece jen je. Nedávno to řekl při jedné ze svých rozvleklých úvah i sám Fidel. Spojené státy navždy zůstanou nepřítelem Kuby a kdokoli se jim postaví, zaslouží si naši podporu.

Íránem počínaje a Ruskem, které začíná oživovat své velmocenské postavení, aby si vyřídilo účty se zbytkem světa, konče. Toto prohlášení nenechává nikoho na pochybách o tom, že vztahy s USA se neurovnají ani po nástupu nové administrativy, bez ohledu na to, kdo se stane prezidentem a jaká bude jeho politika. V uplynulých dnech to naznačil také bývalý ředitel Kubánské zájmové sekce ve Washingtonu Ramón Sánchez Parodi ve své nedávno zveřejněné analýze věnované senátoru Obamovi a jeho republikánskému protějšku, když prohlásil, že mezi politickými platformami obou kandidátů prakticky není rozdíl.

Prohlášení o Jižní Osetii nese stejné poselství o uzavřenosti jakémukoli vyjednávání a zachování distance jako poslání vojáků do Angoly v době, kdy koncem roku 1975 začínala jednání s Kissingerem.

Schopní politici, kteří pro Kubu znamenali závan čerstvého vzduchu, jako například místopředseda Carlos Lage, jehož téměř absurdní oddanost byla pravděpodobně nevyhnutelná, pakliže se chtěl udržet ve funkci vrchního velitele, zmizeli ze scény. Že by proto, že v jednom projevu prohlásil, že socialismus v zemích východní Evropy ztroskotal, nebo proto, že jeho syn se dal slyšet, že socialismus by měl sloužit ke zlepšení života lidí, načež zmizel z politického života a ze své funkce předsedy Federace univerzitních studentů?

Země ani vlast nikomu nepatří. Fidel Castro ani jeho bratr si nemohou přičítat zásluhy za úspěchy, kterých se v posledních letech na Kubě dosáhlo, a mnoho dobrého se skutečně bezpochyby podařilo. V první řadě se o to nepochybně zasloužil kubánský lid a tisíce příslušníků policie a ozbrojených sil, kteří své zemi dali své mládí a nejlepší léta života, bez ambicí a osobního prospěchu, zatímco jiní mezitím hromadili majetky na účtech zahraničních bank, aby zajistili sebe a své potomky.

Nezbývá než doufat, že se vládě přestane dařit dělat z Kubánců raky a beránky, tak jak se jim to dařilo doposud. A že se Kuba nakonec ekonomicky a politicky otevře světu, aniž by se musely opakovat dramatické události z roku 1979, kdy peruánskou ambasádu v Havaně zaplavili kubánští žadatelé o azyl, nebo bouřlivé protesty ze srpna 1994.